– vzpomínka na vznik Muzea čs. opevnění – dělostřeleckou tvrz Bouda –

Dělostřelecká tvrz Bouda fascinovala celé generace „bunkrologů“. Byla to jediná z pěti stavebně dokončených tvrzí čs. opevnění z let 1935–1938, která – tak trochu zapomenutá v lesním masivu mezi obcemi Těchonín, Mladkov, Lichkov a Dolní Boříkovice – unikala celá desetiletí snahám znovu ji využít k vojenským účelům…

Často měla namále, třeba když se počátkem 50. let minulého století rozeběhla její přestavba na ústřední sklad ženijní munice, nebo se jen o něco později těsně před rozběhem realizace zastavily projekty, jež měly za cíl Boudu změnit na „chráněné štábní pracoviště“. A tak, přestože Vojenská správa opakovaně přijímala opatření, která měla interiér tvrze uzavřít před neoprávněnými návštěvníky, procházely po jejím povrchu i rozsáhlým podzemím po několik desetiletí stovky fascinovaných lidí. Všichni obdivovali jeden z pomníků zašlé slávy Československa a jeden ze symbolů přípravy jeho obrany ve 30. letech minulého století… Ale doba nepřála záchraně tvrze a jejímu případnému zpřístupnění. K podívání měla sloužit veřejnosti jen nedokončená tvrz Dobrošov u Náchoda… S Boudou se stále počítalo pro vojenské využití (nikoliv bojové)…

Dobrošov vychoval celé generace „pevnostních průvodců“, část z nich se opevněním zabývala stále intenzivněji. Bylo otázkou času, než se najde skupina, která se pokusí daleko více dokončenou a lépe dochovanou tvrz Boudu zpřístupnit… Stejně jako Dobrošov… Předpokladem pro něco takového bylo nejen nadšení, vytrvalost ale rovněž dostatečná porce mladické nerozvážnosti…

Ta skupina se našla, tvořili ji tehdy absolventi gymnázia z Brna a jejich stejně zaměření kamarádi z různých koutů republiky. První informace o možnostech zpřístupnění tvrze Bouda konzultovali právě s pracovníky Okresního muzea v Náchodě a netrvalo dlouho, vzali celou záležitost pevně do svých rukou… Nikdo z nich nečekal, kam to se svým nadšením a odhodláním jednou dotáhnou a čím se Bouda za pár let stane…

A tak jednoho říjnového pátku roku 1989 přijíždí z Brna na Boudu dva kamarádi jako předvoj větší skupinky. Jmenují se Martin Ráboň a Jiří Novák. Začnou – vybaveni jen pracovními rukavicemi a vetchým lanem – s první prací, aby na kamarády nečekali nečinně. Pustí se do vybírání pravého ochranného příkopu vchodového srubu K – S 22a Krok. Jirka Novák se po několika hodinách hrabání v odpadcích a suti, kterých je příkop plný, ošklivě poraní rezavým plechem. Odjede ještě ten den večer a na Boudu podívá až za více než 20 let (!)… Přijíždí ale hlavní skupina – Tomáš Svoboda (budoucí chirurg nemocnice v Brně Bohunicích a předseda KHV Brno), Luděk Hájek zvaný Šintor (budoucí zemědělský inženýr a podnikatel), Luboš Hladík – zvaný Prášek (budoucí zemědělský inženýr a dobrodruh) a několik dalších nadšenců… Ten víkend zmizí obsah obou plně zasypaných ochranných příkopů vchodového objektu a definitivně se rozhodne, že Bouda se musí zpřístupnit a zachránit... Vždyť čištění příkopů bylo tak snadné…

Krátce po „revoluci“ píší Martin Ráboň a Tomáš Svoboda dopis náčelníkovi generálního štábu ČSLA. Svěřují se se svojí zkušeností průvodců z Dobrošova, informují o založení Klubu historického vojenství Brno a žádají o souhlas NGŠ–ČSLA s rekonstrukcí a se zpřístupněním tvrze Bouda veřejnosti. Na dopis odeslaný v prosinci 1989 přichází odpověď hned v lednu příštího roku. Generál Anton Slimák – tehdejší náčelník generálního štábu – vyjadřuje ve svém dopise souhlas se záměrem tvrz zpřístupnit veřejnosti. To je impulz, který stojí na počátku celé řady jednání, písemných ataků různých úřadů a přípravy velké pracovní akce na tvrzi Bouda – na letní měsíce roku 1990. Jejich cílem je tvrz vyčistit, uzavřít před „nezvanými návštěvami“ a zpřístupnit organizovaně veřejnosti.

V průběhu jara a zejména léta 1990 již probíhaly intenzivní vyklizovací práce. Za tuto sezónu byla kompletně vyčištěna hlavní podzemní galerie a vchodový srub. Nezapomenutelné jsou pro účastníky prací jízdy temnými podzemními chodbami, s kolečkem naloženým sutí, když pro osvětlení tvrze bylo k dispozici jen 10 petrolejových lamp… Celou tvrz se podařilo provizorně uzavřít dřevozemními kryty na zvonových šachtách a mřížemi na vchodovém srubu. Již v průběhu těchto prací si Boudu prohlédli první návštěvníci s odborným výkladem průvodců. Uzavření tvrze pro nezvané „černé návštěvníky“ však také vyvolávalo nepochopení a nevůli různých skupin lidí, zvyklých ve tvrzi nocovat, pořádat bojové hry, trávit uvnitř či v okolí svůj volný čas, nebo prostě jen „řádit“. Dosti často docházelo při pracích ke konfliktům a početným (někdy i nebezpečným) sabotážím. Následně – koncem léta 1990 – zakládá parta pěti nadšenců (tehdy většinou ještě studentů) Společnost přátel československého opevnění (SPČO), která usiluje o předání objektu tvrze k užívání s cílem proměnit Boudu na vojenské muzeum – muzeum čs. opevnění. Tři kamarády z Brna doplnil o pár měsíců později zástupce Náchoda Mgr. Aleš Horák (učitel † 2009) a Hradce Králové Petr Wildt (budoucí právník a úspěšný advokát).

V sezóně 1991 pokračovaly vyklízecí práce v prostoru kasáren i na povrchových objektech, včetně vybírání zasypaných diamantových příkopů. V plném rozsahu byla vyčištěna kanalizace a na prohlídkové trase byly zakrytovány všechny kanály a jímky. Provádělo se s petrolejovými lampami.

Do poloviny roku 1992 se podařilo vyčistit všechny prostory podzemí i v povrchových objektech, včetně šachty pro dělovou věž. Z ní se i více než metrákové balvany (vhazované sem na „památku“ několik desetiletí) vytahovaly ručně. Z podzemních prostor a bojových objektů bylo odvezeno do štol za M1 a na povrch tvrze asi 400 tun suti, odpadů a ztrouchnivělé výdřevy. Skupina 150 příznivců, vedená členy SPČO, odpracovala za uvedenou dobu dobrovolně více než 100 000 hodin. Vše zdarma a ve volném čase. Pracovní metody byly obdobné jako v době výstavby tvrze: krompáče, lopaty, kbelíky, kolečka, petrolejové lampy a především nadšení. Později byla pořízena vojenská elektrocentrála o výkonu 3 kW. Byla zadána výroba ocelových uzávěrů, tyto se osadily do bojových objektů a na další místa. V závěru sezóny pak přibyly i uzávěry na dělovou věž. Tato opatření zabránila opakovanému vloupávání, vykrádání a pokračující intenzivní devastaci tvrze a zajistila bezpečnost.

Nahrazení několika dřevozemních uzávěrů zvonových šachet ocelovými se realizovalo až v roce 1993. Pozornost se soustřeďovala i na takové práce jako čištění cisteren na vodu v podzemí tvrze, doplnění chybějícího úseku kolejí na výhybně (50 m kolejnic, původního typu, bylo na opravu doslova vydolováno v lomech v okolí Berouna), zprovoznění všech výhybek a jiné. Část prací se přenesla na povrch tvrze, kde probíhaly úpravy „bojiště“ pro každoroční bojové ukázky u srubu K – S 24. Akce BOUDA totiž představovala kořeny současné akce CIHELNA, která se stala jednou z nejvíce navštěvovaných vojensko-historických prezentací na území ČR…

Rok 1994 byl zahájen, stejně tak jako předešlé sezóny, s finančními problémy, způsobenými nákupem exponátů a rozsáhlou nakladatelskou činností SPČO. Nakladatelská činnost zaměřená právě na publikace o čs. opevnění měla kromě prodeje vstupenek a upomínkových předmětů pomoci financovat rekonstrukční práce. Jiné zdroje – mimo půjček od členů SPČO a příznivců Boudy – muzeum nemělo. Přes zmíněnou nepříznivou finanční situaci se v této sezóně podařilo postavit 20 m vysoké kovové zábradlí v šachtě dělové věže a prodloužit tak prohlídkovou trasu až do vnitřních prostor tohoto unikátního objektu. To bylo velkým přínosem a velkým vítězstvím! Ostatní stavební práce se soustředily především na úpravy vchodového srubu, práce konzervační a podobné činnosti.

V sezóně 1995 pokračovaly další rekonstrukční práce na vchodovém srubu K – S 22a, např. obnova části svážnice. Zpřístupňovací práce pokračovaly budováním zábradlí na schodištních šachtách, kde se podařilo dokončit zábradlí vyrovnávací šachty, srubu K – S 21 a rozestavět zábradlí na K – S 24.

Takové byly začátky… Práce pro tvrz Boudu ale nepředstavovala jen vyklízecí, montážní, údržbářské a rekonstrukční činnosti, nýbrž i práci průvodců, stovky hodin trávených přípravou propagačních materiálů a publikací o čs. opevnění a zejména jednání s mnoha úřady. Muzeum mohlo postupně vznikat a přežít jen díky obrovskému nadšení a vytrvalosti několika desítek amatérských vojenských historiků, jimž nebyl lhostejný osud této unikátní památky a kteří se při své dobrovolné práci nenechali odradit četnými překážkami. Jedním z pozitivních výsledků prvních pěti let snahy o přežití této aktivity se stalo zapsání tvrze Bouda na seznam kulturních památek ČR.

Dnes je situace už zcela jiná. Provozovatelem muzea čs. opevnění – dělostřelecké tvrze Bouda je obecně prospěšná Společnost přátel čs. opevnění, o. p. s., která představuje v oblasti pevnostních muzeí v ČR velmi silný subjekt. Dobrovolníky odpracovaných více než 350 000 hodin práce je na Boudě přece jen trochu znát. Tvrz se stala nejvýznamnější vojensko-historickou památkou Pardubického kraje a krajem je výrazně podporována. Všichni hejtmani kraje (Ing. Línek, Ing. Rabas, Ing. Toman, Mgr. Martínek a především JUDr. Netolický) se zasadili o to, aby tato aktivita, významná pro cestovní ruch v kraji přežila, a zejména aby tvrz Bouda vlastně „vznikla“. Výsledek snahy se dostavil: Díky neustálému tlaku provozovatele muzea a zejména vedení kraje došlo na jaře 2009 k zapsání tvrze do katastru nemovitostí. Po 71 letech od svého dokončení tak tvrz začala úředně existovat! Následovaly další úřední kroky řešící neutěšený stav majetkoprávní a Bouda se v prosinci 2010 dostala do vlastnictví Pardubického kraje.

Za 30 let od jejího zpřístupnění prošlo Boudu okolo 400 000 návštěvníků. A to i přesto, že je tvrz jen obtížně dostupná. Ti prostřednictvím vstupného zajistili pro Boudu pořízení základních elektrických rozvodů a vlastní elektrárny, financovali postupnou rekonstrukci, konzervaci a udržení provozu muzea.

Muzeum čs. opevnění – dělostřelecká tvrz Bouda tak letos díky svým návštěvníkům slaví ve velmi dobré „kondici“ 30 let od zahájení zpřístupňovacích prací a 24 let od vyhlášení objektu kulturní památkou ČR. Bouda zůstává nejen unikátní vojensko-historickou a stavební památkou (jediná nepřestavovaná čs. dělostřelecká tvrz), unikátní je rovněž ten fakt, že si na svůj provoz – na rozdíl od jiných památek srovnatelného významu – musí sama vydělat. Nebyla až dosud ze strany státu finančně dotována, či jakkoliv podporována… Několik generací dobrovolníků se zasloužilo o vznik muzea a udržení jeho provozu. Letošek je ve znamení vzpomínání na nelehké začátky a nesnadnou, ovšem optimistickou současnost...

Tvrz se stala legendou a aktivity s ní spojené zásadním způsobem ovlivnily celé amatérské hnutí, zabývající se záchranou pozůstatků čs. opevnění. Bouda se jako jediné pevnostní muzeum dostala opakovaně na prestižní mezinárodní veletrhy IDET v Brně, stála u zrodu významné společenské akce CIHELNA, zasloužila se zásadním způsobem o vznik projektu Králické pevnostní oblasti.

Od chvíle, kdy se stal vlastníkem tvrze Pardubický kraj, mohlo se pomýšlet na přípravu a realizaci zásadních projektů a dosáhnout toho, co dosud nebylo možné, nebo se zdálo býti snem.

V roce 2019 na finanční náklady s provozem tvrze spojené přispěl poprvé Pardubický kraj. Stále však nepřestává v případě Boudy platit: Kolik přijde návštěvníků, tolik se vybere vstupného a tolik se bude moci dát na zajištění provozu, na údržbu a investice. Návštěvnost tvrze tak ovlivňuje i počet nových, nebo počet rekonstruovaných exponátů. Zdaleka nejde vše tak rychle, jak bychom si jako provozovatelé muzea třeba přáli…

Obrovským úspěchem posledních čtyřech let je skutečnost, že zásadní projekty financuje Pardubický kraj. Ze vstupného by tvrz totiž elektrifikovat nikdo nedokázal… A elektrifikace tvrze představovala klíčovou podmínku, nezbytnou pro realizaci dalších významných projektů. Například pro stavbu nového provozního zázemí a následnou rekonstrukci vchodového srubu – objektu K – S 22a Krok – do původního stavu. Je potřeba vyzdvihnout fakt, že Pardubický kraj financuje všechny tři etapy projektu revitalizace tvrze Bouda ze svých prostředků a nejde cestou často problematických grantových projektů.

Největším dárkem ke 30. narozeninám muzea (míněno zahájení zpřístupňovacích prací) se stala právě nová provozní budova, která mimo jiné obsáhuje pokladnu, sociální zázemí pro návštěvníky i obsluhu muzea, dílnu, sklady, ubikace obsluhy a další prostory. Vyrostla cca 60 m daleko od vchodového srubu, u lesní silničky vedoucí směrem k Suchému vrchu. Stavební firma ji dokončila v prosinci 2019.

Rok 2020 se stal dalším významným milníkem v historii tvrze. Po první (elektrifikace tvrze) a druhé (vybudování provozní budovy muzea) etapě začala etapa třetí! Rekonstrukce zevnějšku vchodového srubu K – Ba – S 22a tvrze Bouda, mají být dokončeny do 30. června 2021. Jejich součástí je i návrat všech za okupace vytrhaných, nebo zničených ocelových prvků.

Pro výrobu do detailu věrných replik zvonů se téměř rok hledal nejvhodnější dodavatel. Z objektů čs. opevnění, kde probíhají rekonstrukce, se vybíraly tvarově a technologicky nejzdařilejší provedení replik zvonů. Vítězem se v nemalé konkurenci staly repliky pancéřových prvků osazené do střechy pěchotního srubu MO – S 33 Kozmice, nacházejícího se ve Slezsku, který s velkou pečlivostí rekonstruuje do původní podoby Klub vojenské historie a techniky Ostrava, z. s., v čele s Ing. Tomášem Hradilem. Rozhodla pečlivost provedení a profesionální přístup, a tak se firma UNIPREX Trade s. r. o. Ing. Hradila ve spolupráci s členy spolku z Kozmického bunkru stala subdodavatelem části ocelových prvků pro rekonstrukci ikonického objektu – vchodového srubu K – Ba – S 22a „Krok“, který je navíc součástí kulturní památky ČR. Zajímavostí, která stojí za zmínku je, že se repliky zvonů vyráběly v dílnách ve Vítkovicích, jen malý kousek od historické továrny, kde se odlévaly před více jak osmdesáti lety. Příprava výroby trvala 4 měsíce, samotná výroba pak 3 měsíce.

Zvony v odolnosti W představovaly skutečně obrovský pancéřový prvek. To se pochopitelně odrazilo i při výrobě jejich replik. Ty jsou naprosto věrné svým předlohám, odpovídají všechny rozměry a tvary, které budou zvenčí i zevnitř vidět. Konstrukci tvoří „sendvič“ ocel-beton-ocel. Vše co bude vidět zvenku a zevnitř je ocel. Hmotu uvnitř mezi silnými ocelovými plášti tvoří beton. Originály měly přes 52 tun, tvarově věrné repliky (celý vnitřek a vnějšek, který bude čnít nad střechu) mají asi 1/7 této hmotnosti. Střílny nejsou do stěny zvonů zavařené, ale vsazené za studena do předem v pláštích vytvořených přesných otvorů, tak jako tomu bylo u originálů. To co bude muset vzdorovat nepřízni klimatu (zvenku i zevnitř) bylo metalizováno zinkovým nástřikem. Střílnové vložky vsazené do pláště zvonů jsou masivními kusy oceli, obrobenými do požadovaných tvarů. Vnitřní plášť repliky zvonu má všechny přípravy na budoucí vystrojení úplným vnitřním zařízením.

Repliky zvonů se podařilo do střechy objektu osadit v pátek 28. května. Rekonstrukce srubu pokračuje dále, dokončena má být 30. června 2021. Od 31. května je tvrz po více než 7 měsících znovu otevřena veřejnosti.

Společnost přátel čs. opevnění, o. p. s.