CZ EN DE PL FR

Vše začalo před 20 lety – v říjnu 1989

–    vzpomínka na vznik Muzea čs. opevnění – dělostřeleckou tvrz Bouda –

Dělostřelecká tvrz Bouda fascinovala celé generace „bunkrologů“. Byla to jediná z pěti stavebně dokončených tvrzí čs. opevnění z let 1935–1938, která – tak trochu zapomenutá v lesním masivu mezi obcemi Těchonín, Mladkov, Lichkov a Dolní Boříkovice – unikala celá desetiletí snahám znovu ji využít k vojenským účelům…

Často měla namále, třeba když se počátkem 50. let minulého století rozeběhla její přestavba na ústřední sklad ženijní munice, nebo se jen o něco později těsně před rozběhem realizace zastavily projekty, jež měly za cíl Boudu změnit na „chráněné štábní pracoviště“. A tak, přestože Vojenská správa opakovaně přijímala opatření, která měla tvrz uzavřít před neoprávněnými návštěvníky, procházely po jejím povrchu i rozsáhlým podzemím po několik desetiletí stovky fascinovaných lidí. Všichni obdivovali jeden z pomníků zašlé slávy Československa a jeden ze symbolů přípravy jeho obrany ve 30. letech minulého století… Ale doba nepřála záchraně tvrze a jejímu případnému zpřístupnění. K podívání měla sloužit veřejnosti jen nedokončená tvrz Dobrošov u Náchoda… S Boudou se stále počítalo pro vojenské využití (nikoliv bojové)…

Dobrošov vychoval celé generace pevnostních průvodců, část z nich se opevněním zabývala stále intenzivněji. Bylo otázkou času, než se najde skupina, která se pokusí daleko více dokončenou a lépe dochovanou tvrz Boudu zpřístupnit… Stejně jako Dobrošov… Předpokladem pro něco takového bylo nejen nadšení, vytrvalost ale rovněž dostatečná porce mladické nerozvážnosti…
Ta skupina se našla, tvořili ji tehdy absolventi gymnázia z Brna a jejich stejně zaměření kamarádi z různých koutů republiky. První informace o možnostech zpřístupnění tvrze Bouda konzultovali právě s pracovníky Okresního muzea v Náchodě a netrvalo dlouho, vzali celou záležitost pevně do svých rukou… Nikdo z nich nečekal, kam to se svým nadšením a odhodláním jednou dotáhnou a čím se Bouda za pár let stane…

A tak jednoho říjnového pátku roku 1989 přijíždí z Brna na Boudu dva kamarádi jako předvoj větší skupinky. Jmenují se Martin Ráboň a Jiří Novák. Začnou – vybaveni jen pracovními rukavicemi a vetchým lanem – s první prací, aby na kamarády nečekali nečinně. Pustí se do vybírání pravého ochranného příkopu vchodového srubu K – S 22a Krok. Jirka Novák se po několika hodinách hrabání v odpadcích a suti, kterých je příkop plný, ošklivě poraní rezavým plechem. Odjede ještě ten den večer a už se na Boudu nikdy nepodívá… Přijíždí ale hlavní skupina – Tomáš Svoboda (budoucí chirurg nemocnice v Brně Bohunicích a předseda KHV Brno), Luděk Hájek zvaný Šintor (budoucí zemědělský inženýr a podnikatel), Luboš Hladík – zvaný Prášek (budoucí zemědělský inženýr a dobrodruh) a několik dalších nadšenců… Ten víkend zmizí obsah obou plně zasypaných ochranných příkopů vchodového objektu a definitivně se rozhodne, že Bouda se musí zpřístupnit a zachránit... Vždyť čištění příkopů bylo tak snadné…

Krátce po „revoluci“ píší Martin Ráboň a Tomáš Svoboda dopis náčelníkovi generálního štábu ČSLA. Svěřují se se svojí zkušeností průvodců z Dobrošova, informují o založení Klubu historického vojenství Brno a žádají o souhlas NGŠ–ČSLA s rekonstrukcí a se zpřístupněním tvrze Bouda veřejnosti. Na dopis odeslaný v prosinci 1989 přichází odpověď hned v lednu příštího roku. Generál Anton Slimák – tehdejší náčelník generálního štábu – vyjadřuje ve svém dopise souhlas se záměrem tvrz zpřístupnit veřejnosti. To je impulz, který stojí na počátku celé řady jednání, písemných ataků různých úřadů a přípravy velké pracovní akce na tvrzi Bouda – na letní měsíce roku 1990. Jejich cílem je tvrz vyčistit, uzavřít před "nezvanými návštěvami" a zpřístupnit organizovaně veřejnosti.

V průběhu jara a zejména léta 1990 již probíhaly intenzivní vyklizovací práce. Za tuto sezónu byla kompletně vyčištěna hlavní podzemní galerie a vchodový srub. Nezapomenutelné jsou pro účastníky prací jízdy temnými podzemními chodbami, s kolečkem naloženým sutí, když pro osvětlení tvrze bylo k dispozici jen 10 petrolejových lamp… Celou tvrz se podařilo provizorně uzavřít dřevozemními kryty na zvonových šachtách a mřížemi na vchodovém srubu. Již v průběhu těchto prací si Boudu prohlédli první návštěvníci s odborným výkladem průvodců. Uzavření tvrze pro nezvané „černé návštěvníky“ však také vyvolávalo nepochopení a nevůli různých skupin lidí, zvyklých ve tvrzi nocovat, pořádat bojové hry, trávit uvnitř či v okolí svůj volný čas, nebo prostě jen „řádit“. Dosti často docházelo při pracích ke konfliktům a početným (někdy i nebezpečným) sabotážím. Následně – koncem léta 1990 zakládá parta pěti nadšenců (tehdy většinou ještě studentů) Společnost přátel československého opevnění (SPČO), která usiluje o předání objektu tvrze k užívání s cílem proměnit Boudu na vojenské muzeum – muzeum čs. opevnění. Tři kamarády z Brna doplnil o pár měsíců později zástupce Náchoda Mgr. Aleš Horák (učitel † 2009) a Hradce Králové Petr Wildt (budoucí právník a úspěšný advokát).

V sezóně 1991 pokračovaly vyklízecí práce v prostoru kasáren i na povrchových objektech, včetně vybírání zasypaných diamantových příkopů. V plném rozsahu byla vyčištěna kanalizace a na prohlídkové trase byly zakrytovány všechny kanály a jímky. Provádělo se s petrolejovými lampami.

Do poloviny roku 1992 se podařilo vyčistit všechny prostory podzemí i v povrchových objektech, včetně šachty pro dělovou věž. Z ní se i více než metrákové balvany (vhazované sem na „památku“ několik desetiletí) vytahovaly ručně. Z podzemních prostor a bojových objektů bylo odvezeno do štol za M1 a na povrch tvrze asi 400 tun suti, odpadů a ztrouchnivělé výdřevy. Skupina 150 příznivců, vedená členy SPČO, odpracovala za uvedenou dobu dobrovolně více než 100 000 hodin. Vše zdarma a ve volném čase. Pracovní metody byly obdobné jako v době výstavby tvrze: krompáče, lopaty, kbelíky, kolečka, petrolejové lampy a především nadšení. Později byla pořízena vojenská elektrocentrála o výkonu 3 kW. Byla zadána výroba ocelových uzávěrů, tyto se osadily do bojových objektů a na další místa. V závěru sezóny pak přibyly i uzávěry na dělovou věž. Tato opatření zabránila opakovanému vloupávání, vykrádání a intenzivní devastaci tvrze a zajistila bezpečnost.

Nahrazení několika dřevozemních uzávěrů zvonových šachet ocelovými se realizovalo až v roce 1993. Pozornost se soustřeďovala i na takové práce jako čištění cisteren na vodu v podzemí tvrze, doplnění chybějícího úseku kolejí na výhybně (20 m  kolejnic, původního typu, bylo na opravu doslova vydolováno v lomech v okolí Berouna), zprovoznění všech výhybek a jiné. Část prací se přenesla na povrch tvrze, kde probíhaly úpravy „bojiště“ pro každoroční bojové ukázky u srubu K – S 24. Akce BOUDA totiž představovala kořeny současné akce CIHELNA, která se stala jednou z nejvíce navštěvovaných vojensko-historických prezentací na území ČR…

Rok 1994 byl zahájen, stejně tak jako předešlé sezóny, s finančními problémy, způsobenými nákupem exponátů a rozsáhlou nakladatelskou činností SPČO. Nakladatelská činnost zaměřená právě na publikace o čs. opevnění měla kromě prodeje vstupenek a upomínkových předmětů pomoci financovat rekonstrukční práce. Jiné zdroje – mimo půjček od členů SPČO a příznivců Boudy – muzeum nemělo. Přes zmíněnou nepříznivou finanční situaci se v této sezóně podařilo postavit 20 m vysoké kovové zábradlí v šachtě dělové věže a prodloužit tak prohlídkovou trasu až do vnitřních prostor tohoto unikátního objektu. Ostatní stavební práce se soustředily především na úpravy vchodového srubu, práce konzervační a podobné činnosti.

V sezóně 1995 pokračovaly další rekonstrukční práce na vchodovém srubu K – S 22a, např. obnova části svážnice. Zpřístupňovací práce pokračovaly budováním zábradlí na schodištních šachtách, kde se podařilo dokončit zábradlí vyrovnávací šachty, srubu K – S 21 a rozestavět zábradlí na K – S 24.

Takové byly začátky… Práce pro tvrz Boudu ale nepředstavovala jen vyklízecí, montážní, údržbářské a rekonstrukční činnosti, nýbrž i práci průvodců, stovky hodin trávených přípravou propagačních materiálů a publikací o čs. opevnění a zejména jednání s mnoha úřady. Muzeum mohlo postupně vznikat a přežít jen díky obrovskému nadšení a vytrvalosti několika desítek amatérských vojenských historiků, jimž nebyl lhostejný osud této unikátní památky a kteří se při své dobrovolné práci nenechali odradit četnými překážkami. Jedním z pozitivních výsledků prvních pěti let snahy o přežití této aktivity se stalo zapsání tvrze Bouda na seznam kulturních památek ČR.

Dnes je situace už zcela jiná. Provozovatelem muzea čs. opevnění – dělostřelecké tvrze Bouda je obecně prospěšná Společnost přátel čs. opevnění, o. p. s., která představuje v oblasti pevnostních muzeí v ČR velmi silný subjekt. Dobrovolníky odpracovaných více než 300 000 hodin práce je na Boudě přece jen trochu znát. Tvrz se stala nejvýznamnější vojensko-historickou památkou Pardubického kraje a krajem je již pět let podporována.  Všichni hejtmani kraje (Ing. Línek, Ing. Rabas, Ing. Toman i Mgr. Martínek) se zasadili o to, aby tato aktivita, významná pro cestovní ruch v kraji přežila, a zejména aby tvrz Bouda vlastně „vznikla“. Výsledek pětileté snahy je zde: Díky neustálému tlaku provozovatele muzea a zejména vedení kraje došlo letos na jaře (2009) k zapsání tvrze do katastru nemovitostí. Po 71 letech od svého dokončení tak tvrz začala úředně existovat! V současnosti probíhají další úřední kroky řešící neutěšený stav majetkoprávní a Bouda tak vyšlapává cestu dalším podobně postiženým aktivitám…
Za 20 let od jejího zpřístupnění prošlo Boudu okolo 250 000 návštěvníků. A to i přesto, že je tvrz jen obtížně dostupná. Ti prostřednictvím vstupného zajistili pro Boudu pořízení elektrických rozvodů a vlastní elektrárny, financovali postupnou rekonstrukci, konzervaci a udržení provozu muzea. Tvrz se stala legendou a aktivity s ní spojené zásadním způsobem ovlivnily celé amatérské hnutí, zabývající se záchranou pozůstatků čs. opevnění. Bouda se jako jediné pevnostní muzeum dostala opakovaně na prestižní mezinárodní veletrhy IDET v Brně, stála u zrodu akce CIHELNA, zasloužila se zásadním způsobem o vznik projektu Králické pevnostní oblasti.

Snad můžeme doufat, že se jí po 20 letech nesmírného nasazení dobrovolníků, zablýskalo světlo na konci tunelu. Bouda už existuje, už se může pokusit o „investiční“ grantové projekty (rekonstrukce vlastní tvrze) a dotáhnout a dohnat to, co dosud nebylo možné…

Společnost přátel čs. opevnění
Optimalizováno pro: 800x600 | IE, Mozilla FireFox| XHTML 1.0 Transitional | CSS | Designed by: HADAPrint; PHP by tam!ko